Harém 4

24. prosince 2010 v 15:05 |  → Harém
Zdravím opět... Povídka pokračuje, pomalu, ale jistě :)


Tlak na Radžabově krku najednou zmizel. Nejdřív měl za to, že zloděj je za ním a nůž má stále připravený k útoku. Že tomu tak není poznal, když za sebou uslyšel žuchnutí.
Poněkud nejistě, jako kdyby čekal, že se mu nůž na krk každou chvíli vrátí, se otočil. Před očima se mu objevil malý vrásčitý stařík s obličejem připomínajícím laskavý a usměvavý svrasklý fík s vychytralýma ostrýma očima. Z brady mu bezmocně viselo několik šedivých vousů.
Radžab se na něj nejistě usmál, protože nechápavě zírat na vlastního zachránce mu přišlo tak trochu nevhodné.
"Brej večír, kluku," promluvil stařík, "ty nejseš zdejší. Co?" Jeho hlas byl trochu skřípavý a nakřáplý, ale zvláštním způsobem zpěvavý. Už z toho, jak mluvil, jak se tvářil a jak držel svoje pohublé tělo, se dal vyčíst temperament a neuvěřitelná vitalita.
V ruce držel jakousi dřevěnou trubičku, která připomínala flétnu, jen byla o něco menší a neměla žádné otvory na prsty. Neodolatelně lákala Radžabovu zvědavost.
"Nejsem," přitakal Radžab, který už si v duchu stihl trochu dodat odvahu, "a děkuju vám."
Stařík mávl rukou. "To vůbec nemusíš. A na tohohle grázlíka si dávej pozor. Občas ho vyhmátnu a srovnám do latě, trochu ho kontroluju, aby si neudělal moc velkej průser. Trochu to dlužím jeho matce. Ale to víš, nemůžu se za nim tahat furt jak smrad. Koukám, že se ti líbí tahle věcička. Co?" Poslední otázka byla reakcí na to, jak intenzivně držela podivná píšťalka Radžabův pohled.
"Ah, no..." zaváhal Radžab, "chtěl jsem se vlastně zeptat, jak jste to udělal? Víte, myslím, jak jste stál o několik metrů dál a srazil ho přitom k zemi."
"No jo, to právě s tímhle zlepšovákem," usmál se stařík, čímž dosáhl zdánlivě nemožného - zvýšil počet vrásek na svém obličeji. "Dáš do toho šipku..." zalovil v kapse svého pytlovitého hávu, "...takovouhle... Dáš ji dovnitř a jenom foukneš. Mám je až z Afriky. Jsem obchodník, nebo spíš možná kupec... No prostě mám tady v Bagdádu krámek s různou veteší. Tohle jsem koupil od jednoho chlápka, co utíkal z Egypta. Nevěřil bys, kolik moc zajímavejch věcí prodaj lidi, co potřebujou peníze a nemaj žádný pořádný zboží. Poslyš, kluku, a kde ty budeš dneska spát? Teda moc už toho asi nenaspíš, ale odpočinout si přece musíš. Co? Vsadím se, že jsi přijel před chvilkou. Co? Kdybys tu byl dýl, buď bys byl ostražitější, nebo mrtvej. Jo, mimochodem, já jsem Ranmal." Svižně k Radžabovi natáhl ruku a ten mu jí vděčně potřásl. Díky staříkovu žoviálnímu chování už se cítil mnohem uvolněněji.
"Já jsem Radžab. Přijel jsem před chvílí, máte pravdu. Zrovna jsem hledal nějaké místo k přespání. Ale karavansaraj si nemůžu dovolit."
"No tak přespi u nás! Víš, zrovna hledám někoho, kdo by mně pomoh' v krámě, jenomže to není jenom tak, najít si nějakýho pomocníka. Potřebuju jenom něco přestěhovat, různý zboží, přeskládat, roztřídit a tak. Můžeš u nás nějakou dobu zůstat, a hladem taky neumřeš. Co?"
Radžaba to poněkud překvapilo, ale rozhodně se mu taková nabídka hodila. "To by bylo skvělé," usmál se na Ranmala, který mu na oplátku předvedl další ukázku dokonale sofistikované skládačky vlastního obličeje.
Oba, nebo lépe řečeno i se Suád všichni tři se zvolna vydali k Ranmalovu domu.

Druhý den časně ráno už se Radžab činil v malém vetešnictví, přilepeném na Ranmalově domě. Uklízel, utíral prach a třídil nejrůznější harampádí, jako staré oblečení, nádobí, sošky, šperky a jiné věci, z nichž některé ani neuměl pojmenovat. Ranmal už vedl svůj krámek opravdu dlouho, a tak se tu nashromáždila spousta zboží, většinou umisťovaného zrovna tam, kde ještě bylo nějaké místo.
Radžab, s pomocí Ranmala, která ovšem nebyla valná, neboť tento se zabýval zejména třapčením po svém obchůdku, všechno roztřídil, v mezích možností zbavil prachu a špíny a kovové věci vycídil. Ranmalova manželka zatím vyprala oblečení. Druhý den vytřel podlahu, zboží rozmístil na police a oblečení pověsil na věšáky. Práce to byla úmorná a zdlouhavá, ale když se pak Radžab rozhlédl po vetešnictví, měl příjemný pocit zadostiučinění.
"Chlapče, ty teda umíš za práci vzít, to se musí říct!" jásal Ranmal, poskakuje po obchodě, "to se dneska na oslavu pudem někam nacpat. A nebo radši až zejtra, dneska musíš bejt utahanej, to je mně jasný. Di si lehnout, už je stejně večer, zejtra to oslavíme."
Radžab už měl co dělat, aby udržel oči otevřené, a tak se s Ranmalem rozloučil a odloudal se spát.

Ráno, nebo spíš dopoledne, protože Radžab tentokrát dlouho spal, vyrazili do města. Ranmal živil Radžaba historkami o skupování a prodeji veteše. Zrovna vysvětloval, jak složitě se jednou, když byl ještě mladší, dostal oklikou do Damašku, když vešli do hostince. Už když překračovali práh, Radžab měl nepěkné tušení, že je něco v nepořádku.
Jakmile vstoupili dovnitř, Radžabovi padl pohled na dva muže v rohu, kteří spolu vedli zapálenou diskusi. Poznal je, byli to Sáhiřini bratři. Cítil, jak mu srdce vyletělo až do krku, kde se dalo do zběsilého tlukotu.
"Pojďte pryč," řekl tlumeně Ranmalovi a než tento stihl cokoliv namítnout, kvapně opustil hostinec.
Venku Ranmalovi všechno rychle vysvětlil.
"Určitě tu nejsou sami, nejspíš mě hledají po celém Bagdádu."
"Tak to nebudem zbytečně tajtrlíkovat po městě, vrátíme se zpátky, a to hezky rychle. U nás se můžeš pochopitelně schovat na jak dlouho budeš chtít."
"Díky. Ale znám je, nebudou váhat prohledat každý dům a každý krám. Nerad bych vám způsobil problémy."
"Ale neplácej nesmysly," ohradil se Ranmal, "ono je to stejně jednou přestane bavit a dají pokoj. A můžu ti zaručit, že u nás tě jenom tak nenajdou."

Druhý den se tvářil naprosto normálně, až do podvečera, kdy se po okolí Ranmalova domu rozkřiklo, že po městě chodí snad deset cizinců, kteří prohledávají domy, hostince a obchody, všechno obrací naruby a kohosi hledají. Radžaba to nijak nepřekvapilo, už od předešlého dne byl na takovou věc připravený.
Zato na Ranmalovi bylo znát, jak ho ta zvěst vyděsila. Nervózně chodil po domě i po vetešnictví a hledal místo, kde Radžaba schovat, protože odhodlání se ho zastat ho, navzdory strachu, neopustilo.
Ranmal zatím seděl v rohu krámu a hledal způsob, jak Ranmalův dům opustit a
přitom se vyhnout pátracímu oddílu.
Nápad ho osvítil, zrovna když Ranmal štrachal mezi oblečením a náhodou shodil na zem dlouhou černou paruku.
Vstal, přesunul se k Ranmalovi a zvedl ji ze země. Ranmal se na něj pátravě zadíval. Radžab mu pohled váhavě opětoval.
 


Anketa

Čte někdo povídku Harém?

Ano, já =)

Komentáře

1 Ariwa Ariwa | 4. května 2012 v 17:47

Hlasovala jsem v anketě a snad někdy přibude pokračování. Jsem to ale neskutečný čtenář, když jsem nepřidala komentář i k dalším kapitolám. -.-

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama