K yaoidním kořenům

25. února 2013 v 17:18 | Azees |  Povídky: jednodílové
Na svém starém blogu, na který radši nebudu odkazovat (nechci odhalovat hlubiny své temné blogískovské minulosti), jsem našla začátek povídky, do níž jsem se pustila v dubnu léta páně 2009, tedy ve svých (téměř) 15 (slovy patnácti) letech. Dala jsem jí naprosto pitomý pracovní název, který vůbec s ničím nesouvisel, takže ho ani neuvádím. Normální název neměla z toho důvodu, že jsem zápletku chtěla vymyslet za pochodu. Bohužel, dokončení se ona povídka nikdy nedočkala (asi proto, že jsem sama nevěděla, o čem by měla být), ale i tak si myslím, že by byla škoda, kdyby zcela zmizela v propadlišti dějin, takže ta-dá:

V Chroustově začalo svítat. Dělo se to poměrně rychle, protože Slunce zaspalo a teď se snažilo dohnat své zpoždění. Město rychle zalilo světlo, a než člověka stihlo napadnout nějaké květnaté básnické přirovnání a jediný opelichaný kohout široko daleko si stačil odkašlat, bylo už světlo.
Hubenému černovlasému chlapci, který se, jako obvykle, měl v plánu povalovat v posteli až do oběda, to bylo jedno. Nebyli chudí, a tak nemusel ve svých sedmnácti letech pracovat, takže stejně jako většina jeho vrstevníků školou povinných se celé léto poflakoval venku.

Bastien se líně přetočil na druhý bok. V létě se rozednívá brzy, a do oběda tudíž spousta času. Potíž byla v tom, že povalování už ho nebavilo. Bastien nebyl od přírody neposedný člověk, ale už polovinu čtvrtého dne trávil v posteli a měl čím dál větší dojem, že existuje i lepší zábava.
Vstal a odšoural se do koupelny. Umyl si zuby a obličej a poté na sebe do zrcadla vrhl velice soustředěný pohled. I s obrovským vrabčím hnízdem na hlavě vypadal velmi dobře. Měl hezky tvarované obočí a pod ním dvě zářící modré oči. Nos měl... No, úplně normální, což je ve skutečnosti docela vzácnost - lidé s normálním nosem nejsou až tak běžně k potkání. Celý jeho obličej působil ostře, za což nejspíš vděčil své poněkud špičaté bradě.
Bastien byl se svým vzhledem, tak, jako každé ráno, celkem spokojen. Promnul si levé ucho a poklepal nehtem na náušnici, která jej zdobila. Poté vzal hřeben a upravil si vlasy. Opět se zkontroloval v zrcadle a spokojeně se usmál.
Seběhl po schodech do kuchyně, s úmyslem udělat si něco k snídani. Protože kuchyně s jídelnou byla přímo spojena s obývákem, nemohl Bastien nepotkat svého osmiletého bratra, který se zde koukal na pohádky. 'A sakra,' pomyslel si Bastien, 'a já už myslel, že mám prázdniny.' "Ahoj!" zařval rozjíveně Denis. (Jeho rodiče si asi mysleli, že hloupý zvyk komolit jména už lidi přešel, což nebyla pravda, a Denisovi navíc komplikoval život fakt, že nijak čitelně nepsal, což občas uvádělo učitele do rozpaků.) "...hoj," zabručel Bastien, kráje si bábovku.
Denis nebyl svému bratrovi podobný ani trochu. Byl buclatý a blonďatý a vypadal jako barokní andělíček. I když většinou aspoň nebyl nahý.
"Proč jseš tu nahatej?" zahlaholil na Bastiena. Ten vrhl nejdřív zkoumavý pohled ke svým nohám a pak na bratra. Měl přece trenýrky. Denis se zahihňal a obrátil svou pozornost zpět k televizi. Bastien rozvážně žvýkal bábovku a přemýšlel, co bude dělat. Dospěl k záveru, že se bude poflakovat venku, dokud ho něco nenapadne.
Po snídani se skočil do pokoje převléknout, zatímco Denis stále ještě napjatě sledoval kreslený seriál. Ani si nevšiml, že Bastien odešel.
Bastien bloumal po městě a zkoumal výlohy obchodů. Byl normální pracovní den, takže většinou měli otevřeno.
Právě pozoroval nové Converse a nabýval dojmu, že bez nich mu život protéká skrz prsty a ztrácí smysl, když se mu za zády ozval známý hlas. "Ahoj Baste!" Byl to jásavý vysoký hlas typický pro telenovely a člověk si pod ním musel představit běloskvoucí rozzářený úsměv, nejlépe obklopený bujnými zlatavými loknami. Bastien se otočil. Stála za ním Stella, děvče se světle modrýma očima a... Zlatými loknami a zářivým úsměvem. Popravdě řečeno, úsměv byl na jejím obličeji to první, a nezřídka taky to jediné, čeho si člověk na jejím obličeji všiml. "Ahoj," opáčil Bastien, pracně odtrhl pohled od Stellina chrupu a prohlédl si její... Zbytek. Ten představovalo červené tričko, černé kraťasy, dlouhé hubené nohy a červené sk8 boty. To hlavní si Stella nesla v podpaží - černý skate. Bastienovi unikal důvod skutečnosti, proč na něm nestojí, ale radši se neptal.
"Deš si zaskejtovaat?" zářila Stella. Bastien začínal být poněkud bezradný. Neuměl to, i když si byl v hloubi duše jistý, že i když na skatu nikdy nestál, umí na něm ve skutečnosti znatelně líp, než ona. Samozřejmě to, že skate ani nikdy nedržel v ruce, nehodlal Stelle v životě přiznat. Byl si jistý, že představa jeho na skatu je celkem atraktivní, ale nehodlal ji jen kvůli tomu uskutečňovat. "No... Víš," ošíval se, "já dneska nemůžu." "A prooč?" protáhla Stella obličej. "Nemám čas," odpověděl, "a navíc nemám skate..." "Bych ti pučilaa," posmutněla Stella, "ale tak když nechceeš..." "Sorry," usmál se Bastien a začínal mít dojem, že by se měl urychleně ztratit. Věděl, že Stelle se líbí a že se jí taky hned tak nezbaví, a to mu poněkud lezlo na nervy. Popravdě, jediným, o jehož přízeň Bastien opravdu stál, byla jeho oblíbená anime postavička, což mělo několik háčků. Tak především ve skutečnosti neexistovala. Bastien často své oblíbence měnil, ale bez výjimky to byli chlapci. Celkem ho to znervózňovalo, hlavně z toho důvodu, že všichni figurovali v anime jistého... Žánru. Bastien se styděl za svou zálibu ve sledování yaoi, ale nemohl si pomoct. Pokud on věděl, v reálu na kluky nebyl, i když je fakt, že doposud nepotkal žádného tak přitažlivého. A i kdyby ano, byl si naprosto jistý, že by se mu nikdy neodvážil cokoliv říct.

Bastien dál bloudil ulicemi a oddával se své fantazii. Právě v duchu klábosil se svým momentálním anime favoritem, když zjistil, že právě stojí na místě, které nezná. Zkoumavě se rozhlédl kolem. Lidí tu nebylo mnoho, a těch, kteří tu byli, se Bastien na cestu radši ani ptát nechtěl. Působili zvláštním dojmem, že jsou příbuzní s vlkem z Červené Karkulky.
Zrovna upřeně pozoroval nějakého vysokého snědého muže, který mu pohled oplácel, a Bastiena dost znervózňoval. Měl ostré rysy, krátké černé vlasy a oři jako uhlíky. K dokonalému efektu mu chyběla bradka.
Vtom za tím mužem uviděl pohyb a hned zaostřil tím směrem. Viděl jen dvě postavy, jak se mihly v uličce a zmizely za rohem, ale z nějakého důvodu ho zaujaly. Bastien se, pozorován snědým mužem bez bradky, vydal za nimi.
Jestliže předtím měl možnost najít aspoň tramvaj, teď už byl ztracený definitivně, ale to mu bylo srdečně jedno. Hlavní bylo, že byl těm dvěma v patách. Několikrát je zahlédl zezadu, než mu zase zmizeli za rohem ulice. Ten vyšší z nich byl i o dost urostlejší a měl krátké hnědé vlasy, zatím bez známek pleše. Občas promluvil a podle hlasu mu nebylo víc než třicet. Na sobě měl černou košili a jeany.
Menší z nich měl delší světlé vlasy a jeho hlas byl tichý a vystrašený. Bastien ho tipnul na vrstevníka. Byl oblečený v úzkém bílém triku a černých jeanech.
Zanedlouho dorazili k poměrně vysoké budově. Vypadala opuštěně a dost zanedbaně. Ticho rušil jen šustot igelitového sáčku, který se zachytil na seschlém stromě před budovou a bylo vidět, že se s tím nehodlá smířit.
Ti dva lidé si Bastiena zjevně pořád nevšimli. Vešli velkými dvoukřídlými dveřmi do budovy. Bastien věděl, že tam nemá co dělat, ale právě ho to začalo bavit, a tak je následoval.

Povídka (resp. její část) je uvedena v původním znění bez editorských zásahů osoby o skoro čtyři roky moudřejší než autorka, a proto je dost dobře možné, že na vás sem tam vykoukla nějaká ještě větší kravina, než jaké obvykle plodím. Doufám, že to na vás nezanechalo žádné hrůzostrašné stopy.
 

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama